ZIMA
tiše se modlí u plamene svíce,
schoulená tvář v dlaních šeptá prosbu,
ujmi se mé bolesti, potěš mé srdce,
daruj mi jemnost v tvrdosti mých dní.
Chlad,sychravost krajů, ošlehané tváře člověka,
neprobouzejí vděčnost a přitom je střežen krb života.
Stopy člověka zanechávají trvalé otisky.
Otisky uklouznutí,
otisky pádu,
otisky pozvednutí,
otisky podaných ruk tobě, mě, nám...
Sundat rukavici, odhalit svou dlaň pro dotek,
zvednout zrak, zahledět se a vykročit.
Tak šťastnou cestu. Jdi člověče!
Jdi!
