VZKŘÍŠENÍ

V tichu se rozednívá dubnový den,
rosa jak stříbro na trávě zní,
v zahradě šeptá probuzený sen —
kámen je odvalen, hrob prázdný zní.

Větve se chvějí v jemném vánku,
jak by se světu tajemství dalo,
že život vstává z hlubokého spánku,
a světlo temnotu překonalo.

Vzkříšení plane jak jarní květ,
co prorazí hlínu i tíhu zimy,
v každém z nás klíčí ten tichý vzkvět,
co láme stíny a rozjasní dny.

Dubnové nebe se modře sklání,
v oblacích zní tichý chvalozpěv,
že smrt už není poslední stání —
jen brána k světlu, kde věčný je zpěv.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jdi!