Kázání Matouš 15, 29-39

29 Odtud Ježíš přešel zase ke Galilejskému moři; vystoupil na horu a posadil se tam.

30Tu se k němu sešly celé zástupy a měly s sebou chromé, mrzáky, slepé, hluchoněmé a mnohé jiné. Kladly je k jeho nohám a on je uzdravil,

31takže se zástupy divily, když viděly, že němí mluví, mrzáci jsou zdraví, chromí chodí a slepí vidí; i velebily Boha izraelského.

32Ježíš si zavolal své učedníky a řekl: „Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Poslat je domů hladové nechci, aby nezemdleli na cestě.“

33Učedníci mu namítli: „Kde vezmeme na poušti tolik chleba, abychom nasytili takový zástup?“

34Ježíš jim řekl: „Kolik máte chlebů?“ Odpověděli: „Sedm a několik rybiček.“

35I nařídil zástupu usednout na zem;

36potom vzal těch sedm chlebů i ryby, vzdal díky, lámal a dával učedníkům a učedníci zástupům.

37I jedli všichni a nasytili se; a zbylých nalámaných chlebů sebrali ještě sedm plných košů.

38Těch, kteří jedli, bylo čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí.

39Potom propustil zástupy, vstoupil na loď a připlul na území Magadan.

          I velebily izraelského Boha. Kdo jej velebí. Velebí jej uzdravení mrzáci, uzdravení hluší a uzdravení chromí. Boha Izraele velebí Ti, kteří byli obdařeni Boží milostí a mnoho dalších, kteří vytrvale volají po uzdravení. Přicházejí celé zástupy mrzáků, kde se berou? Možná člověka zarazí, že je jich tolik. Na mrzáky se většinou pohlíží nelíbivým pohledem. Pohledem, který umí bodnout a způsobit mnohé bolesti. Bolesti, které se kumulují a střílí dělové rány na hodnotu člověka. Sami víme, že mentalita nedaleké minulosti, razila cestu pryč s mrzáky, chromými, hluchými někam za zdi do ústraní od tzv. zdravé společnosti. Toto smýšlení naštěstí pominulo a lidi s viditelnou bolestí na svém těle se mohou svobodně realizovat a mohou nás doprovázet na naši životní cestě a jako každý jiný být povzbuzením a světlem pro druhé.

Ježíš je na hoře a chromých přibývá a to platí i dnes. Ježíš je živý a mrzáků, chromých a hluchých přibývá. Teď tu nemám na mysli viditelné utrpení, ale to skryté, které není vidět na první pohled. To mrzáctví za naší tváří, za naší kůží. Vtlačené námi do nejzazších koutů našich paláců, tak aby se nikdy nevynořilo na povrch, aby zetlelo a rozpadlo se v zapomnění. Člověk si navykl vyživovat svou chromost a místo vyjití za Ježíšem se připoutává k svým strachům a slouží chromosti jako svému pánu.  Člověk dobrovolně otročí neviditelné sleposti a hluchotě, které zotročují svými pravdami a konejšením. Jak je člověk dobrý, jak je výkonný. Což v dnešní společnosti je rovnítkem k oblíbenosti, k uznání. Dnešní doba překypuje Skrytým mrzáctvím a málokdo jde za Ježíšem, aby jej Ježíš uzdravil. Je těžké přijmout sebe samého jako mrzáka potřebujícího pomoc. Ti, kteří šli za Ježíšem, si své mrzáctví přiznali. A ukazují nám, že Ježíšova zvěst je určena všem. Je tedy otázka: zda máme v sobě odvahu jít za Ježíšem, když narazíme na ty skryté šrámy v nás, aby je uzdravil?

Často zapomínáme, že Ježíš o nás lidi svedl boží zápas. A my Ježíšovo vítězství asi neumíme plně docenit. Naštěstí pro nás samé i svět je, že Ježíš neklesá pod tíží našich nemocných těl ani pod tíhou našich nemocných srdcí či duší, ale jde nám v každém okamžiku našeho života naproti. Naslouchá našemu volání a přichází do našich situací, když mu dáváme ve svých životech prostor, ale i svolení zasáhnout. Učinit v modlitbě první krok, vyjít ve víře a jít podané ruce naproti. Ano, vyjití ve víře obnáší svá rizika, že Bůh nezasáhne tak jak bychom zrovna chtěli. Ale učiní něco jiného, co po nás vyžaduje pohyb, změnu. Mnozí z nás jsme to již na cestě následování zakusili. Ale také jsme mohli zakusit, že naše odvaha vyjít za Ježíšem je protnuta Boží milosti a láskou, která přímá každého bez podmínek. A jestli jsme toto bezpodmínečné přijmutí neprožili. Prosme o něj, ať přijde v takové podobě a formě, kterou jsme schopni rozpoznat, pochopit a přijmout. Protože, když se cítíme být milovaní, snáz překonáváme naše strachy. Když se cítíme být milovaní, chápeme, že jsme důležití a máme Hodnotu. Osobně si myslím, že být milovaní je lék na každé mrzáctví. A k tomu takováto láska v nás vzbuzuje touhu vydat ze sebe druhému to nejlepší.

 

Nebojme se o ni prosit, nebojme se oni žádat. Ježíš nás zná a umí nasytit náš hlad i žízeň.

 

Text nám vydává svědectví, že pobyt v Ježíšově blízkosti vrací zdraví. Ti, co přišli za Ježíšem a byli jím uzdraveni, Ježíš před odchodem domů zázračně nasytí, aby nezemdleli na cestě.

 

          Tato Ježíšova slova nás vtahují do naší každodennosti. Nemáme jen duši, která je živena zázraky a Božím slovem, ale máme i tělo, které potřebujeme ke své realizaci tady ve světě. A dokud nás Pán nezavolá k sobě, nejsme zbaveni všech lidských potřeb. Být s Ježíšem znamená pociťovat hlad, žízeň i únavu, ale i jeho blízkost i pozvání na cestu domů. Tato cesta je náročná a mnozí na ni zemdlévají hladem. Vždyť Ježíš svým učedníkům říká: „Poslat domů hladové nechci, aby nezemdleli na cestě.  Kde však na pustém místě najít chleba, aby se nasytil takový zástup lidí. Kde v tomto světě vzít chleba, aby člověk věčně nehladověl. Kde vzít chleba, aby se nasytil celý svět, abychom nezahynuli na cestě domů, na cestě do Božího království. Také tak se ptají učedníci. „ Kde vezmeme na poušti chleba, abychom nasytili takový veliký zástup?“ Všimněme si, že učedníci mluví v množném čísle. Kde vezmeme. Ne, kde ty Ježíši vezmeš chleba. Chleba, základní potravinu, kterou se nasytí každý a za celý život jí sníme nejvíc. Učedníci se ptají, kde my vezmeme chléb, abychom lidi nasytili, vždyť jich tolik hladoví. Po takových zázračných uzdraveních, která se udála v přítomném zástupu, by učedníci mohli od Ježíše očekávat nasycení hladových stejným způsobem, jako byl nasycen Izraelský lid na poušti, a to manou z nebe.

 Ježíš však překvapivě starost o chléb přehazuje na své učedníky a zástupy. Kolik máte chleba, ptá se učedníků. Jakoby říkal: Tak co, vždyť chleba máte mezi sebou, co ode mne chcete. Já uzdravuji, vyučuji, mám o lidi starost. Jídlo a dostatek všeho je mezi vámi, není někde mimo. Já nejsem nějaký ekonomický spasitel, který zbaví celou zemi hladu. Hlad a bída se dají vyřešit, když to, co máte mezi sebou, předložíte přede mne. Tak kolik máte chleba mezi sebou. Mezi učedníky se najde sedm chlebů. Pro někoho jen sedm chlebů. Pro Ježíše je to dostatek, plnost. Dostatek pro každého právě tolik, aby lidé mohli dojít domů. A ještě je zde navíc několik rybiček. Není to nic moc, jsou to jenom malé rybičky, potrava chudých, ale stačí to, aby z toho byla vytvořena hostina.

          Až po této solidární akci, až po vybrání všeho, co mezi učedníky je, se Ježíš ujímá opět své práce a iniciativy. „ I nařídil zástupu usednout na zem;“  Nastává hostina, přeci u prostřeného stolu se sedí. Lidé usedají v pustině na holou zem k hostině, kde hostitelem je samotný Ježíš. Ježíš, který nehořekuje nad učedníky, že toho mají tak málo. Sedm chlebů a dvě ryby. Nehořekuje, že to nestačí, nestěžuje si na neschopnost nás učedníků, ale ujímá se iniciativy a do našich prázdných rukou vkládá kousky chleba, které láme.

Tak jako při poslední večeři, nebo při zjevení učedníků na cestě do Emauz Ježíš bere chleba, láme jej a dává. Láme jej a dává učedníkům a ti jej roznášejí k lidem usazeným na zemi a všichni jsou nasyceni.

          Není to kouzlo nebo jen symbolická hrátka. Je to znamení, znamení Boží starosti o nás, kteří jsme se vydali na cestu za Ježíšem a neseme sebou naše nemoci a nemocné, naše všelijak porouchané vztahy. Ježíš nás všechny nechává zasednout na pustině vztahů, na pustině nelásek a sporu, na pustině tohoto vyprahlého světa a najednou se z tohoto pustého místa stává místo sycení a hojnosti díky Ježíši Kristu. Najednou se z našeho vyprahlého světa i života stává místo vhodné pro hostinu. Hostinu, která je sycením uprostřed všeho dění. Uprostřed všednosti a zaběhanosti, uprostřed našich dnů.

          Učedníci s Ježíšem zažívají realitu božího království, kde je jim i nám vkládán do prázdných rukou chléb života, který nás má posilnit na cestu domů. Náš domov není nějaká mystická skutečnost, vytržení z tohoto světa, ale realita každodenního života. Domov je všude tam, kde se dokážeme rozdělit o každodenní chléb a žít evangelium. Na hoře po nasycení čtyř tisíců zbylo ještě sedm plných košů, tak proč ke stolu nepozvat další. Pane, uč nás dělit se o tvé dary.

Amen